Bikrosová kuchařka – Motivace
Ahoj, jmenuji se Romana Labounková, je mi 27 let a hrdě reprezentuji Jeseník a Českou republiku v bikrosu a fourcrossu. Číslo 27, které mám na tabulce, se pojí s mým datem narození. Díky rodičům jsem se na kolo posadila v 6 letech a na starťák mě poprvé přivedl starší brácha, který domů přivezl bikrosové kolo. Od té doby už uběhlo přes 20 let, přesto v každé jízdě prožívám za rampou na startu stejný adrenalin jako při první jízdě. Je jedno, jestli se jedná o Moravskou ligu v rodném Jeseníku nebo Mistrovství světa či Olympijské hry. Jsou to právě ty okamžiky těsně před startem, které miluju ze všeho nejvíc. Ten naprostý klid a ticho v hlavě, kdy jediným úkolem je zajet co nejlepší a nejplynulejší jízdu. Jedno však přiznat musím. Hrdost, která se pojí s vlajkami, které vozím na rukávech, dodává mé jízdě velký kus odpovědnosti a stejně jako pro každého sportovce je pak největší odměnou bedna a vysněná písnička, ta naše česká s vlajkou, která stoupá vzhůru.
Když se zpětně kouknu na všechny ty závody, na svou skříňku v pokoji, kde mám vystavené poháry, medaile a suvenýry z různých kontinentů a zemí světa, na své kolo, dres a helmu vidím obrovskou dřinu, spoustu skvělých závodů a zážitků, ale především podporu od mých úžasných sponzorů. Mou největší podporu však nikde na dresu vidět není. Nesu si ji už pěknou řádku let, je schovaná na místě, kam si jen tak někoho nepustím a hlavně, nic ji nezničí. Je to podpora od blízkých a přátel, rodiny a kamarádů, která je uvnitř, pokud selže ta moje víra, pokud jsou těžké tréninky nebo se nepodaří závod nebo se zadaří blbě spadnout a zase něco zlomit, pak jsou mým motorem lidi okolo mě, kteří mi pomáhají se pomalými a trpělivými krůčky zvednout a letět zas o kus dál.
A to mám ráda. Posouvání hranic …letět o kousek dál a výš, být rychlejší, mrknout na trenéra a jeho nesmělý úsměv, když se mi povede pěkný skok nebo radost, kterou prožívám sama v sobě, když to prostě šlape… Za ty roky, kterých už je teda požehnaně, jsem pochopila, že každý centimetr trati se pojí s tvrdou dřinou. Usínání ve škole po náročném tréninku, zablácené kalhoty, zimní trápení venku, když odhazuji sníh, abych si mohla zajezdit v hale, dvě fáze tréninku téměř každý den, hodiny v posilovně, odříkání si zmrzliny a pendreků, jsou jen malé překážky, které mě posunou o kus dál k dalším limitům, které beru jako dočasné, které jsou tu přece od toho, aby se posouvaly. A…ono to pak funguje a ten pocit je boží …
Stejně jako v každém jiném sportu, tak i v bikrosu se tvrdá dřina v tréninku a závodění pojí se soupeřením, s touhou vybojovat postup a vítězství, přichází tlaky od sponzorů, trenérů a nakonec i od těch nejbližších a nejtěžší chvíle pak zažívám, když je i sebe zklamu výsledkem nebo výkonem, který neočekávali. Na rozdíl od dob minulých jsem se naučila, že výsledek je jen číslo a pro mne je mnohem důležitější dobrý pocit z jízdy, ve které jsem prodala všechnu dřinu z posilovny, ladění techniky, nekonečných rozborů videí a ještě nekonečnějších balení a rozbalování tašek, přeletů a cestování po světě.. Prostě vím, že jsem si to užila, potkala soupeřky, které se za tu dobu staly kamarádkami a sparingy na soustředěních.
Život sportovce se za tu dobu, co jezdím, změnil, víc se řeší nominace, olympiáda, fungování sportovce na sociálních sítích, sponzoring a dotace. Všechno to ryzí však přijde ve chvíli, kdy dostanu pozvání, abych trénovala na bikrosovém kempu nebo v našem domácím jesenickém klubu a sleduji nadšení, pokoru a chuť malých špuntů učit se novým věcem a zlepšovat se. Pro mě je to teď jedna z variant, kdy můžu trochu té bikrosové školy předat malým holkám a klukům a pomalu se přesunout za hranice bílé lemovací čáry, někam mezi napětí rodičů a tleskot diváků…na tribunu a sledovat…snad někdy v budoucnu českou vlajku stoupat s tou nejhezčí písničkou vzhůru.