Trenér Lukáš Tamme v TOP 10 Díky, trenére

Koncem září proběhla volba. Hlavní trenér našeho klubu Lukáš Tamme se probojoval z TOP30 do TOP10 ve sportovně – společenské akci Díky, trenére. Gratulujeme.

Lukáše reakce na FB: „Jako závodník jsem nebyl tak často v novinách jako teď. Vážím si nominace do TOP10 v Díky, trenére. Velké finále 7.11.2015 v Brně. Osobně si myslím že by tam mělo být všech 1503 nominovaných trenérů z 55 sportovních svazů, kteří od svých svěřenců slyšeli díky trenére.“ a FB Lukáše „Mám obrovskou radost z nominace do TOP10 Díky, trenére. Jsem hrdý na to co se nám podařilo vybudovat v Bikrosclub Řepy“

Rozhovor s Lukášem v Pražské deníku:

Díky, trenére

Sportovně-společenská akce hledá kouče, jejichž příběh může inspirovat ostatní. Chce pomoci zviditelnit záslužnou práci lidí, kteří přivádí děti ke sportu. Trenérem mládeže 2015 se mohl stát člověk z jakéhokoliv sportovního odvětví. Nejlepší vyhraje pobyt pro sebe a svého svěřence v jednom z prestižních světových tréninkových center v hodnotě 100 000 korun. Jeho klub či oddíl dostane přilepšení 50 000 korun na přípravu dětí. Projekt podporuje více než třicet sportovních svazů a společnost do něj nominovala 1503 trenérů z 55 sportů. Momentálně se nacházíme ve třetím kole, pro které se vykrystalizovala TOP 10. Veliké finále je na programu 7. listopadu v Brně. Více informací naleznete na webu: www.dikytrenere.cz.

Lukáši, co pro vás ocenění znamená?

Popravdě nevím, jak se k tomu postavit. Byl jsem zvyklý trénovat, předvést dobrý výkon. Pokud se vše sešlo, projel jsem cílem jako první, dostavila se euforie. Díky, trenére nevnímám jako soutěž, spíše jako anketu. Lidé, kteří mě nominovali, ti kteří nás byli okouknout, ocenili, co všechno se v Bikrosclubu Řepy vytvořilo. Jejich pohled pochopitelně každého z nás zahřeje.

Cílem jste ještě neprojel. Myslíte na protnutí pomyslné pásky?

Překvapila mě už nominace do TOP 30. Když jsem v ní byl, říkal jsem si, že by bylo fajn podívat se do desítky. Teď chci vyhrát. Ne ale kvůli mně, ale abych mohl našim dětem dopřát radost z cen. Aby se mohly podívat do zahraničního tréninkového centra a viděly zase jiný bikros.

Jste připravený stát se tváří projektu?

Ano, už jako aktivní sportovec jsem měl povinnosti k reklamním partnerům, fanouškům… Nějaké mítinky i rozhovory jsem absolvoval. Každý z nás se akce zúčastňuje dobrovolně a počítá i s tím, že ji může vyhrát. Opět vše vidím v rovině klubu, kterému může jen prospět.

Projekt by měl pomoci nejen vašemu klubu, ale všem mládežnickým trenérům. Jak se na ně dívají třeba rodiče závodníků?

Těžká otázka. Trenéři se snaží svoji myšlenku přenést na děti. Je hektická doba, zvlášť v Praze. Lidé nemají na nic čas, děti odloží do kroužků, jedou nakoupit, pak je rychle vyzvednou. Každý chce za své peníze hmatatelné a okamžité výsledky. Občas jde o problém pro trenéry, kteří mají vizi, na druhou stranu vlastně pracují ve službách, v tomto případě rodičů.

Ve vašem hlase cítím hořkost?

V žádném případě! Nemohu si na nikoho absolutně stěžovat. Okolo našeho oddílu se pohybuje takřka sto rodin, vždyť máme 105 licencovaných závodníků. Přesto se nerozdělují do skupin, tvoří celek, kamarádí se. Vše probíhá v symbióze. Možná je to dáno i tím, že nevyvíjíme tlak na to, aby všichni stále závodili, plnili tabulky. Jsme tu a je na každém, jestli přijde a stráví s námi čas.

Kolik lidí ze 105 vám gratulovalo k nominaci do TOP 10?

Jen pár, mohu si za to ale sám. Informaci jsem nezveřejnil na facebooku, nepřinesl noviny. Nečekal jsem proto žádné oslavy. Moji blízcí, vedení oddílu ovšem o nominaci vědí a ocenili ji. Sám se snažím být skromný.

Kdo je Lukáš Tamme? Narodil se v roce 1979 v Jihlavě. Brzy se ale s rodinou přestěhoval do Prahy, kde začala jeho sportovní kariéra. Jako žák a junior nepostupoval do hlavních závodů. Najednou ale jel o titul nejlepšího Evropana a mezi profesionály se stal prvním Čechem, který stanul na stupních vítězů seriálu v rámci starého kontinentu. V roce 1997 se stal celkovým vítězem světového poháru juniorů a vyhrál svůj první domácí titul. Mezi dospělými profesionály získal dvakrát 3. místo na mistrovství Evropy, 5. místo na světovém šampionátu a více než třináct republikových titulů. S kariérou skončil v zimě 2013. Tři roky předtím se v Bikrosclubu Řepy stal předsedou i trenérem. Od jeho nástupu oddíl roste, každoročně přibývá patnáct až dvacet dětí. Momentálně má 180 členů, z toho 105 licencovaných závodníků a sedmdesát do 15 let.

Znáte totožnost člověka, který vás do soutěže přihlásil? Jaké máte vztahy?

Znám. (směje se) Nominoval mě náš hospodář. O Díky, trenére jsem věděl, nenapadlo mě ale, že by si na mě někdo vzpomněl. Když mi přišel průvodní dotazník, řekl jsem mu, do čeho mě zase navezl. On ale tvrdil, že si nominaci zasloužím.

Váhal jste s účastí?

Ne, pokud v životě něco rozjedete, musíte to dotáhnout. Jak už jsem řekl, moje účast v Díky, trenére může prospět našemu klubu a vyplnit dotazník nebolí.

Dala vám zabrat některá z otázek? Organizátoři si test pochvalovali, co trenéři?

Problém jsem nenašel, ten se nachází ve mně. (směje se) Všechno v životě si totiž důkladně promýšlím, každou větu si čtu hned několikrát. Vyplnění dotazníku mi proto zabralo poměrně dost času. A navíc jsem ho odeslal, jak mám ve zvyku, v hodině dvanácté. Pod tlakem předvedete přece nejlepší výkon.

Dostal jste se do třicítky a čekala na vás návštěva organizátorů Díky, trenére s metodikem a delegátem. Připravoval jste se na ni speciálně?

Nepřipravoval jsem se vůbec. Partě Díky, trenére jsem řekl, v jakých dnech jsme na dráze. Oni si vybrali úterý, kdy chodí nejvíce (okolo šedesáti) dětí, a tím vše skončilo. Nikomu dalšímu jsem nic neprozradil. Nechtěl jsem, aby se okolo natáčení, focení strhl příliš veliký humbuk.

Co vás napadlo, když si jeden z organizátorů zlomil klíční kost? Necítil jste se předem vyřazený?

Organizátoři projektu avizovali dopředu, že by si rádi zažili trénink na vlastní kůži. Byli jsme domluveni, že se po něm svezou. Vyndávali jsme kola a než jsme se stačili rozkoukat, jeden z nich spadl. Už když jsem ho viděl padat, věděl jsem, že půjde o zlomenou klíční kost.

Kolik kostí si musí dobrý bikrosař zlomit, aby se stal šampionem?

Říká se, kdo nepadá, jezdí pod své možnosti. V mládí jsem měl více úrazů mimo dráhu než na ní. Dneska je vše trochu jiné, co jsme se dostali na olympiádu, zvýšila se konkurence, prostoru na dráze je méně a každý na ní bojuje ‚o přežití‘. Dětí se ale moje věty netýkají. Nejezdí tak agresivně, rychle a mají na sobě spousty chráničů. Když upadnou, většinou se jen zasmějí.

„Kdo nepadá, jezdí pod své možnosti.“ Hovoříte o sobě? Čím to, že jste do patnácti nedosáhl žádných výsledků?

K výsledkům se musíte prokousat. Každý sportovec má dobu, kdy se sluní na svém vrcholu. Na někoho čeká v deseti letech, na jiného ve dvaceti, nebo dokonce třiceti. Čas každého ale přijde. Můj názor je, že by neměl být v žákovském či školním věku, ale až mezi seniory.

Co všechno si musí sednout?

U bikrosu musíte mít hlavně techniku. Což znamená schopnost překonávat překážky, ať už ve vzduchu nebo jejich průjezd. K tomu musí fungovat hlava. Je třeba vždy myslet o kousek dopředu, vědět, jak projedete následující překážku, předjedete soupeře. Nic by nebylo platné bez silové vybavenosti. Start je důležitý a po něm se musíte na čele nějak udržet. U mě si všechno sedlo okolo sedmnácti let. V dětském věku se soupeři těžko porovnávají, někdo má v deseti parametry osmiletého a jiný dvanáctiletého. Čtyři roky rozdílu žádný trénink nesmaže.

Přes noc jste dospěl a slavil závodnické úspěchy, z hodiny na hodiny se z vás stal předseda Bikrosclubu Řepy. Vyprávějte.

Koncem roku 2010 jsme měli schůzi, seděli jsme v hloučku patnácti lidí a náš bývalý předseda Martin Kučera řekl, že už nemá na vedení klubu čas a navrhl mě, jelikož mám vize. Ostatní vše odhlasovali a byl ze mě předseda.

O jaké vize se jednalo?

Bikrosem žiji a nacházím v hlavě stále spoustu nápadů, jak vše okolo sebe zlepšit. Začínám od zázemí, vylepšujeme povrch dráhy, zatáčky…

Najdete i trenérské vize?

Hlavně bych chtěl, aby bikros děti bavil. Trenér je vlastně koordinátor, který se snaží jezdcům vytvořit podmínky pro to, aby se mohli realizovat.

Kvalita se prosadí sama, pokud má odpovídající podmínky?

V podstatě ano. Z kvantity se přirozenou cestou vygenerují talenty, aniž by musely absolvovat dril. Na dětech poznáte, kdo má vůli a správné závodnické srdce a nadšení. Byl bych rád, aby v klubu vydržely do doby, než zjistí, jestli chtějí závodit ony, nebo plní přání rodičů. Bez nich se pochopitelně neobejdou, bez jejich obětavosti a podpory. Já jsem pokud možno stále po ruce, připravený poradit, pomoci a krotit rodiče, aby na výsledky netlačili.

Prozradíte i nepříjemné věci? Z tohoto kluka vítěz nebude?

Pokud vidím, že ho bikros baví, pak mu nechci kazit iluzi, krásný koníček. Každý nemůže být mistr světa, není ostuda dojet třeba i poslední.

Organizátoři Díky, trenére hledají fundovaného odborníka s příběhem. Dokážete pojmenovat svůj?

Mým příběhem je asi sport. Nic jiného v podstatě neumím. Snažím se ho ale dělat vždy na sto procent.